nationalpark-krka.de

Geologie Národního parku Krka

Národní park Krka

Vedle běžných turistů se v Národním parku Krka většinou zdržuje i několik geomorfologů. Ti si však výhled a krásu přírody nemohou užívat bez omezení, Krka jim totiž působí nemálo bolení hlavy. Stále není jednoznačně objasněno, proč právě zde došlo právě k těm procesům, které se po svém několikatisíciletém vzniku ukazují právě tak, jak je dnes vidíme a ceníme. Dosud shromážděné indicie sice načrtávají zajímavý obraz, záhadu parku Krka však možná nikdy nebude možné zcela rozluštit.

Národní park Krka

Kras

Je známo, že v celé Dalmácii převládá kras. Skrze toto porézní podloží je řeka po celém svém toku napájena nejen dešťovou a pramenitou vodou, nýbrž i tekutinou z nitra země. Tyto vody vystupují na povrch, když jim v jinak tak propustném podloží náhle „stojí v cestě“ vrstva slínu. Vnášejí do říčního koryta minerály a částice, které se zase usazují na malých rostlinách a překážkách, čímž v průběhu staletí vznikají stěny tůní a bariéry z pěnovce a travertinu. Když voda teče přes tyto bariéry, jeví se podle jejich výšky jako peřej nebo jako vodopád. Naroste-li bariéra tak silně, že v řece není dost vodních mas, aby zaplavily horní hřeben, vzniká jezero. Erozní síly vody a usazeniny přitom trvale působí proti sobě, takže celkově vznikla poměrně stabilní krajina, která – za předpokladu, že všichni návštěvníci parku budou dbát opatření na ochranu životního prostředí a že se globální klima dramaticky nezmění – zůstane zachována v této podobě i v nadcházejících staletích.

Eroze

A přitom se dnes zdá těžko představitelné, jak se v kraji, který je proslulý svým letním suchem, mohla vytvořit až 200 m hluboká jezera a soutěsky. Dnes je sice stav vody v parku Krka regulován stavidly a udržován po celý rok poměrně stálý, tato technika však pochopitelně vznikla teprve poté, co byla krajina zcela zformována. Předpokládá se, že se struktura mohla vytvořit ke konci poslední doby ledové, protože svahy byly tehdy holé, a tedy náchylnější k erozi. Když pak díky dobrému slunečnému podnebí a na minerály bohaté sladké vodě vyrostly první řasy a mechy, zpevnilo to i půdu a říční koryto se stabilizovalo. I na svazích rašilo stále více a rozmanitějších rostlin, takže se Krka nemohla jen tak rozšiřovat. Na několika místech sice vznikly přes 100 m široké, poměrně mělké říční úseky, většinu toku však tvoří jasně ohraničené kamenné struktury, které Krce nabízejí prostor k rozpínání pouze směrem vzhůru, což zase vysvětluje její působivou hloubku.

Ústí

Zvláštností Krky je vysoký obsah CaCO2 ve vodě. Jemu vděčíme za to, že řeka nevsakuje do sypkého pěnovcového podloží, nýbrž teče až k moři. Ostatně obsah minerálů v řece se v jejím toku dramaticky mění i jinak: zatímco u pramene v blízkosti Kninu vystupuje ze země přirozeně sladká voda, je Krka už kilometry před jaderským ústím naplněna slanou vodou. Důvodem je právě výše popsaná eroze, která nechala říční koryto v jezeře u Šibeniku klesnout hluboko pod úroveň mořského dna, zatímco zároveň zhruba před 10 000 lety dramaticky stoupla hladina moře, takže je slaná mořská voda vplavována dovnitř a mísí se s vodou říční. V tomto smyslu by se o 20 km ústí Krky vlastně dalo mluvit i jako o úzkém zálivu Středozemního moře. Jiní zase nahlížejí Krku méně z přírodovědného hlediska a jednoduše si cení její krásy a nazývají ji „oázou v letním horku Chorvatska“ – to je sice geologicky a biologicky nesprávné, ale i když přesně nevíme, jak vznikla, shodují se všichni geomorfologové a hydrologové v tom, že zde máme co do činění s „rajskou krajinou“!